Když před jedenácti lety ovdověla, změnil se od základů její život. Nejprve napsala knihu o svém muži, kterým byl charismatický a skvělý herec Jiří Kodet. Pak vystudovala vysokou školu. Ne však třetího věku, jak by mohlo někoho napadnout. A nedávno začala cestovat a zapátrala po zámořském životě svého dědečka. Soňa Kodetová je temperamentní žena, které by chuť do života mohl závidět leckdo, bez ohledu na věk.
Kniha o manželovi byla pro ni, jak přiznává, určitou formou terapie. Aspoň částečně jí pomohla vyrovnat se s odchodem muže, po jehož boku prožila 36 let. Dalším krokem bylo studium. Kombinované, na vysoké škole CEVRO Institut.
„Studovala jsem s lidmi mladšími o dvě tři generace. Bylo mi šedesát, když jsem začala studovat, ale v podstatě se cítíte, jako by vám bylo dvacet,“ vzpomíná Soňa Kodetová.
„Učila jsem se na zkoušky, pod oknem jsem měla v kočárku vnučku Violetku a telefonovala jsem si se spolužačkou, která měla stejně starou dceru a já si připadala jako studentka na mateřské,“ usmívá se.
Po úspěšném absolvování a získání magisterského titulu začala cestovat. „Na svá stará kolena si plním své sny. Chápu, že spousta lidí nemá tu možnost, já jsem vděčná, že ji mám. Mám dobré rodinné zázemí a jsem zdravá. Ale záleží také na přístupu k životu. A na využití možností,“ vysvětluje Soňa Kodetová.
Není obvyklé, aby babička vystudovala úspěšně vysokou školu, věnovala se s láskou vnoučatům a k tomu se vrhla na cestování. Co bylo impulzem, že jste se rozhodla změnit svůj život?
Není to ani tak o změně života, ale o tom, co a jak vás osloví. Mě oslovila Čína, když jsem o ní psala magisterskou práci. Při svém pobytu v Pekingu jsem pochopila, že normy chování Číňanů se hodně řídí Konfuciovým učením.
V současnosti se ale konfuciánské hodnoty střetávají se západním pojetím hodnotových měřítek svobody a demokracie. Vztahy se ale nadále řídí staletými etickými normami s jednoduchými principy vzájemných vztahů.
Líbí se mi jejich filozofie, přístup k životu a na rozdíl od toho, co se tady teď hodně skloňuje, si myslím, že jako národ jsou pro nás i inspirativní. Byla jsem fascinována jejich přístupem k volnočasovým aktivitám. Protože oni bez ohledu na věk v parcích hrají své oblíbené deskové hry, ale také tam tančí, cvičí. Zaujal mě pán, který psal na chodník verše mokrým štětcem, a nevadilo mu, že uschnou… Myslím, že je to hodně zvláštní svět, který bychom měli poznat.
A druhá věc, o které jsem psala i v magisterské práci, je, že my bychom jim neměli určovat, jak mají žít. Nám nepřísluší čínský společenský systém kritizovat, pokud nejsme jeho součástí. Oni takhle žijí tisíce let a my se jim do toho nemůžeme plést.
Na to by vám zrovna teď hodně lidí namítlo, že je to právě naopak.
Ale to je v ekonomické oblasti, já mám na mysli tu filozofickou. Nicméně i v té ekonomické oblasti jsou velmi schopní. A více méně, je to přece na nás, jak daleko si je pustíme k tělu.
Po Číně jste navštívila Mongolsko. Proč padla volba právě na něj?
Když jsem měla možnost jet do Mongolska, říkala jsem si, že chci poznat ještě něco jiného, než je Čína, která je specifická. Mongolsko je zajímavá země, která svou novou demokracii získala stejně jako my až po pádu komunismu v roce 1990.
Mongolové jsou možná ještě houževnatější národ, než jsou Číňané, jsou schopni přežívat v neskutečných podmínkách. A udržovat svůj způsob života po dlouhá staletí.
Byla jste v Ulánbátaru i v jurtách daleko od civilizace?
Přesně. Rozdíl mezi venkovem a městy, především Ulánbátarem, je nepopsatelný a přitom si obyvatelé zřejmě těžko zvykají na život v betonové džungli panelových domů a staví si na okrajích měst nadále své jurty. Jurta pro ně strašně moc znamená, je to neodmyslitelná součást jejich tradice.
Ocitla jsem se v národních parcích, které jsou hodně daleko od hlavního města. Předtím jsem poznala kláštery, kterých je tam málo, protože byly za komunismu zničené. Mongolové důsledně dodržují i v době, kdy neuvěřitelným způsobem využívají nejnovější technologie, jako je internet a mobily, své tradice a zvyky.
Byla jsem tam na jednom z jejich státních svátků, při kterém šestileté děti jedou 30kilometrový závod na koních. Přijížděly na jedné straně šťastné, na druhé straně vyčerpané, ale je fascinující, že to zvládly. Jsou prostě zocelovány odmala.
Jsou tam zoceleni nejen letitou nadvládou lidí, kteří se je snažili předělávat k obrazu svému, ale také zápasem s drsnými životními podmínkami, ve kterých musí přežívat. Věřím, že zvládnou současnou přeměnu své země z nomádského pastevectví k tržnímu hospodářství a budou i nadále žít v souladu se svou neskutečně nádhernou panenskou přírodu.
Po návštěvě Mongolska jste pak ale udělala velký skok a vaše cesta vedla do New Yorku. Potřebovala jste západní svět?
Loni jsem oslavila 70. narozeniny. A dostala jsem od rodiny letenku do New Yorku jako dárek. Splnil se mi můj sen. Jako malá jsem poslouchala vyprávění svého dědečka, který do Ameriky ve svém mládí jel za prací.
Celý život jsem se tam těšila, ale nakonec jsem si musela počkat až do sedmdesáti let. Z toho je také vidět, že nikdy nevíte, kdy své sny uskutečníte. V tom je život velice nepředvídatelný.
Jela jste tedy pátrat po stopách svého dědečka?
Chtěla jsem najít své kořeny. Dědeček se sice vrátil zpátky, ale za velkou louží zůstala půlka jeho rodiny – jeho bratr i sestra. Vydala jsem se k soše Svobody a na Ellis Island, vešla jsem do Registr Roomu a tam mě to dostalo. Jsou tam fotky lidí s kufry, fotky z lodí, na kterých přijížděli.
Stojíte tam a vidíte tři stolky, u kterých tehdy stáli tři úředníci, a před nimi fronty, vybavíte si to. Nahlásila jsem tam svou e-mailovou adresu, zaplatila sedm dolarů a v další místnosti mi z počítače vyjelo, kterou lodí dědeček přijel, jaký měl lodní lístek, prostě všechno. Mají to fantasticky evidované.
Na Ellis Island je kolem dokola zábradlí a i na něm jsou jejich jména. Našla jsem nejen svého dědečka, ale i jeho bratra, další své příbuzné. Neuvěřitelně mě fascinuje, že mi dodnes chodí na e-mail, že jsem se za sedm dolarů stala donátorem Ellis Island.
Jaký byl život vašeho dědečka v Americe?
Odešel do Chicaga za prací. Pět let tam tvrdě pracoval v dolech, pak jako jemný mechanik v průmyslu. Svého bratra, malíře, podporoval na studiích v Mnichově, pak mu zařídil loď do New Yorku. Ten tam nakonec zůstal, stal se z něj uznávaný umělec. On i jeho děti zanechali výraznou stopu na výtvarné scéně USA a jsou zastoupeni v prestižních muzeích.
Poslední pokračovatel rodu – vnuk stejně starý jako já – žije v San Francisku a fotí úžasné výtvarné scenérie. Je zajímavé, jak se naše vzájemné rodinné geny propojily, a mám velkou radost, že moje vnučka udělala zkoušky na výtvarnou školu a bude v této tradici pokračovat.
Rodina vašeho muže byla také umělecky zaměřená. Vy jste se prostě nemohli minout.
Asi jsme se museli potkat, i když manžel tvrdil, že si mě vzal kvůli oživení krve. Tak to udělal moc dobře.
Angažujete se také v Nadačním fondu Domácí anděl. O co jde?
Nadační fond vznikl před více než rokem s cílem pomáhat pacientům, kteří mohou díky moderním technologiím trávit více času v domácím prostředí než v nemocnici. Celý projekt oslovil mě i mou dceru Báru určitě také kvůli vlastní zkušenosti s pečováním o mého muže.
Velmi mě nadchla představa, že se lepší podmínky pro domácí péči – sama bych tenkrát všechny pomocníky s velkým vděkem využila. Vím, že každý má ve svém životě menší či větší příběh spojený s péčí o nemocného, a právě z toho důvodu myslím, že telemedicína přináší nové možnosti, jak zvládat tuto náročnou životní etapu našich blízkých.
Jak konkrétně může nadační fond pomáhat?
Jak je tomu obvyklé, penězi. Naším cílem není cokoli nahrazovat, ale díky získaným finančním prostředkům z komerční sféry pomáhat těm, kteří to potřebují. Tím přelomovým momentem v moderním pojetí medicíny je dohled na dálku. Jsme s tím stále v začátcích, zatím není tento způsob dohledu hrazen z veřejného pojištění. Již nyní jsme ve spojení s Národním dohledovým centrem, které právě díky technologiím na dálku poskytuje dohled 24 hodin denně sedm dní v týdnu.
Ve zkratce pro vysvětlenou řečeno, když se u pacienta objeví nějaká odchylka od normálu, Národní dohledové centrum okamžitě vyrozumí ošetřujícího lékaře, který díky znalosti anamnézy dokáže ihned rozhodnout co dál. Aktuálně máme podepsáno několik memorand o spolupráci s poskytovateli zdravotních a sociálních služeb.
Máme připravené projekty, díky kterým budeme naši činnost realizovat a následně pomáhat. Na našich stránkách jsou veškeré informace včetně způsobu, jak o pomoc požádat.
Jak se vám spolupracuje s vaší dcerou?
Dcera je patronkou NF Domácí anděl a jsem moc ráda, že jsme se potkaly při takovéto spolupráci. Moje dcera mne podporuje a současně ji těší, že mám i ve svém věku energii se věnovat této činnosti.
Neumím žít ve vzduchoprázdnu a snažím se různé etapy života prožívat smysluplně. A upřímně doufám, že všichni jednou budeme mít možnost využít v plné míře moderní technologie, které se tu momentálně rýsují.
https://www.novinky.cz/zena/styl/402026-sona-kodetova-i-na-stara-kolena-si-muzu-plnit-sve-sny.html
(Andrea Zunová, Právo, 12.5.2016)
